Stresor je mimořádná podmínka - podnět, událost nebo okolnost, která vyvolává v organismu stresovou reakci a napětí. Jedná se o jakoukoliv nepohodu, kterou cítíme.

Stresory dělíme na vnější a vnitřní.

Vnější stresor je to, co na nás působí zvenčí.  Může jít o fyzikální vlivy (hluk, teplo, chlad, vítr), psychologické a sociální faktory, pocity, emoce (strach, úzkost, spěch, pocit, že něco nestíhám, tíha zodpovědnosti, pocit, že jsem na všechno sám/sama a nemám oporu, nemám věci pod kontrolou, jsem obětí byrokratických pravidel, vztahové problémy, nedostatek peněz), závažné životní události (rozvod, úmrtí blízkého člověka, stěhování, stavba domu, rekonstrukce, řešení otázky bydlení, náhrad škod). 

Vnitřní stresory úzce souvisí s psychologickými faktory a závažnými životními událostmi. Avšak vnitřní stresor je průnik toho, co prožíváme působením vnějšího stresoru s projekcí našeho osobního přístupu (pesimismus, nesprávné životní návyky, duševní bloky, apod.). Často nás nedokáže vystresovat nikdo lépe než my sami.

To, co je pro jednoho člověka stresorem, nemusí být pro druhého. Vliv stresu na organismus vždy záleží na tom, jakým způsobem na stres zareagujeme, nikoli pouze na stresoru samotném.

Stres je stav přetížení organismu vyvolaný stresory, na které organismus reaguje obrannými mechanismy.

Často si pod slovem stres představujeme něco velkého - reakci na velký stresor (výpověď v práci, rozvod, napadení násilníkem...), ale stresorem je i malé, každodenní mikronapětí, které si mnohdy ani neuvědomujeme.

Následkem těchto velkých, ale i drobných, chronických stresorů je reakce našeho těla - STRES, kdy říkáme: "Jsem ve stresu!", "Stresuje mě to!" "Mám stres!".

To, co stresuje jednoho, nemusí druhého – klíčová je naše reakce.

Slovo "stres" pochází z anglického "stress" (zátěž, tlak), které má původ v latinském slově stringere (případně stringo). Toto latinské sloveso znamená utahovat, svírat, stahovat nebo drtit a v přeneseném smyslu označuje stav napětí, tlaku a útrap.

V kontextu stresu se jedná o stav, kdy je jedinec vystaven silnému tlaku nebo napětí, jako by mu byla utahována smyčka nebo ho něco svíralo. Z tohoto latinského základu se již ve středověku (přes angličtinu, kde se objevuje jako stress) dostalo slovo k nám ve svém dnešním významu. 

Slovo "stres" bylo v moderním medicínském a psychologickém významu poprvé použito v roce 1935 endokrinologem Hansem Selyem. Do té doby slovo stress znamenalo fyzický tlak nebo sílu, která něco deformuje. Selye rozšířil termín stres jako popis fyziologické reakce organismu na jakýkoli vnější podnět (zátěž). Tuto reakci označil jako "generální adaptační syndrom", který má tři fáze.

Hans Selye se pokládá za kanadského lékaře, který měl rakousko-maďarský původ. Narodil se 26.1.1907 ve Vídni (tehdy Rakousko-Uhersko) a studoval v Praze. Své studium medicíny a chemie ukončil v Praze v roce 1929. Prostřednictvím Rockefellerovy nadac se přesunul na Johns Hopkins University a nakonec na McGill University v Montrealu v Kanadě, kde strávil zbytek své profesní dráhy. 

Selye považoval stres za příčinu veškerých nemocí. Reakci organismu na stres nazval "generální adaptační syndrom" a rozdělil ho na tři fáze : poplachovou reakci, rezistenci a vyčerpání.

Ve druhé fázi dochází k rezistencii, reakce se vracejí do fyziologické úrovně, tělo se adaptuje. Při déletrvajícím stresu nastává celkové vyčerpání, protože organismus není schopen se déle na situaci adaptovat. Mezi nemoci, které jsou ovlivněny stresem patří např. vysoký krevní tlak, cukrovka, migréna apod.

1. poplachová reakce
2. rezistence
3. vyčerpání

V rámci poplachové reakce se organismus připravuje na „útěk" nebo „boj“. Dochází k uvolnění stresových hormonů, zrychluje se dýchání, krevní oběh, metabolismus.

V mozku se aktivuje hypotalamus (malá, významná část mezimozku) a následně hypofýza (podvěsek mozkový). Společně tento hypotalamo-hypofyzární systém řídí mnoho důležitých tělesných funkcí (řízení termoregulace, hladu a žízně, spánku, emocí a sexuálního chování) a orgánů (štítná žlázy, nadledviny, pohlavní žlázy - vaječníky a varlata). Proto stres ovlivňuje tolik orgánů a funkcí v těle.

Nadledviny jsou velmi intenzivně při stresu stimulovány v ose hypotalamus-hypofýza-nadledviny a produkují do krve hormony pro boj se stresem (adrenalin, noradrenalin, kortizol, aldosteron).

Adrenalin a noradrenalin
Tyto dva hormony, které vylučuje dřeň nadledvin ovlivňují zejména srdce. Zrychluje se srdeční činnost a zvyšuje se tak množství krve, které srdce pumpuje do těla. 

Adrenalin zvyšuje dodávky kyslíku a glukózy do mozku a svalů a také potlačuje některé méně naléhavé procesy (trávení). 

Noradrenalin stahuje cévy a tím zvyšuje krevní tlak, protože srdce musí pumpovat krev proti odporu zúžených cév. 

Kortizol a aldosteron 
Tyto dva hormony (nazývané též kortikoidy), které vylučuje kůra nadledvin patří k hormonům, které připravují zdroje pro rychlou reakci organismu na zátěž, ale zároveň i tlumí imunitní reakce organismu a mají protizánětlivé účinky.

Kortizol
Zvyšuje hladinu glukózy v krvi tím, že podporuje štěpení tuků a bílkovin na glukózu. Potlačuje zánětlivé reakce a tím tlumí imunitu.

Aldosteron
Zvyšuje zpětné vstřebávání solí v tlustém střevě a ledvinách do krevního oběhu a zvyšuje vylučování draslíku močí. Udržuje tedy tlak a minerální hospodářství.

Po odeznění poplachové reakce se organismus přizpůsobuje stresoru a zvyšuje svou odolnost, aby se s ním mohl vypořádat. Je odolnější vůči původnímu stresoru a v této fázi dokáže vykazovat vysokou odolnost, avšak jeho odolnost vůči jiným, dosud neznámým stresorům klesá.  Organismus zároveň začíná spotřebovávat své zdroje a jeho výkonnost postupně klesá, protože neustálé vylučování hormonů je pro tělo zátěží. 

 V současně uspěchaném čase neustále spouštíme mechanismus, kterým nás příroda vybavila k reagování na situace přinášející ohrožení života, ovšem za okolností, které zdaleka náš život neohrožují. Chronický stres a naše neadekvátní reakce na stresory mají pro nás dost závažné důsledky.

Fáze vyčerpání nastává, když organismus po dlouhodobé stresové zátěži vyčerpá všechny své rezervy. Dochází ke zhroucení obranných schopností, hromadí se chronické poškození způsobené neustálým vlivem stresových hormonů (jako je kortizol) a objevují se psychosomatické projevy nebo závažné zdravotní problémy, které mohou v krajním případě vést až ke smrti. 

Stres se významně podílí na vzniku civilizačních onemocnění, mezi které patří např. srdečně – cévní onemocnění, deprese obezita, poruchy menstruačního cyklu, kožní onemocnění, stav snížené imunity organismu apod.