Moje premiéra

Moje první „premiéra“ bez Zdeňky

Minulý víkend jsem byla poprvé lektorovat Nespecifické mobilizace bez supervize Zdeňky Jebavé. Zdeňka je autorkou techniky Míčkování, kterou vyučuje a rozvíjí již více než 30 let. Její metoda je známá a vyhledávaná rehabilitační technika u nás i na Slovensku.

Stalo se to, čeho jsem se obávala nejvíce. Nějak jsme za posledních pár let nenacházely společný čas k tomu, abych s ní prošla všechny její kurzy jako asistentka. Pár jsem jich stihla, ale koukat jí pod ruce a nasávat její vědomosti je opravdu zážitek a tak jsem doufala,že tuto možnost budu mít několik let. Že na svoji premiéru vystoupím dokonale připravená.

Konečně jsem odkojila svoje poslední dítko a když přestala být Anežka mamánek a mohla zůstávat delší čas s Radkem nebo babičkou, těšila jsem se, že se to povede.
Jenže do toho se Zdeňce zdravotně přitížilo a na plánovaný kurz v Dobřichovicích mě vyslala samotnou.

Původně jsem myslela, že se jedná o první část Míčkování – míčkovou facilitaci. Suverénně jsem zahlásila: „jasně, to dám i sama, to už mám v malíku :-).“
Nato Zdeňka řekla: „Je to od pátku do neděle“.

Spadla mi čelist

„Zdeni, to ale není Míčkování, to je teda kurz Nespecifických mobilizací…?!“

„No jo, to je!“ odpověděla.
„Zdeni, na to nejsem dost připravená, nevěřím si…“ zaúpěla jsem.
„To zvládneš, vždyť to všechno znáš“ uklidňovala mě.
„Ale já potřebovala ještě chodit s tebou a koukat a pilovat detaily, Zdeni! V tomhle si úplně nevěřím… Prosím musíme se sejít a projít si alespoň detaily, ve kterých si nejsem úplně jistá…“

Po třech letech doma si vždycky připadám jak z jiného světa. Neschopná, že jsem všechno úplně zapomněla, praxe se stává pouhou teorií…

Zdeni, pomóóóóc, potřebuju Tě!

Našly jsme společný termín, já předala malou babičce a vyrazila za Zdeňkou „na konec světa“ jak sama říká své chaloupce u Turnova. Lepší místo na pracovní schůzku Zdeňka nemohla vybrat. Náramně jsme si to užily. Lehátko jsem roztáhla na terase před chatou a jarní sluníčko nám dělalo kouzelnou atmosféru. Tak jsme se do toho zabraly, že jsme ani nestihly jít na plánovaný oběd.

Když jsem do něčeho zapálená, tak nevnímám čas a nemám hlad. Tomuto se říká „oživení“. Způsob získávání životní energie. Když jste s někým, s kým vám je dobře a děláte činnosti, které vás baví, zcela vás to naplní.

Selfíčko na závěr

Ani jsme se nenadály a byl podvečer. I když vím, že se nerada fotí, vyprosila jsem si selfíčko :-). Pak jsem rychle naházela věci do auta a u toho přikusovala občerstvení, které Zdeňka připravila. Zamkly jsme chatu a nasedly do auta.

Vezla jsem jí na poslední vlak, který jel z Turnova. Do navigace jsem ale zadala nádraží Turnov a dojely jsme na úplně jiné nádraží :-). Do odjezdu zbývalo dvanáct minut a já povídám: „Zdeni, to nedáme, hodím tě domů“. Zdenka se svým klidem povídá: „to stihneme, jeď na nádraží“.

Za šest minut jsme byly na tom správném nádraží a já se smála, že máme ještě adrenalinový závěr. Počítala jsem se zajížďkou do Paky. U pokladny jsme se dozvěděly, že vlak odjíždí až za dvacet minut. Měly jsme tedy ještě čas se rozloučit a zasmát našemu outdoorovému pracovnímu konci.

Počkala jsem ještě, až nastoupí do vlaku a potom vyrazila domů. Ještě v autě jsem měla čas pro sebe a vychutnávala si svůj pocit naplnění a vděčnosti. Pracovat se Zdeňkou je skvělé. Beru ji za svého velkého „Mistra“, svého „Guru“ . Jsem moc vděčná, že se od ní mohu učit a také hrdá na to, že mám její důvěru.

Děkuji Zdeni, moc si toho vážím!