Přitlačit nebo ubrat?

Způsob a tlak, který používám při masážích nezávisí na mé momentální síle nebo náladě. Vždy jej přizpůsobuji napětí svalů masírovaného člověka.

Na začátku mé praxe jsem vůbec netušila, že není jedno jak moc budu do svalů tlačit. Metodika zněla: tření je povrchové, hnětení jde do hloubky svalu, tepání je ještě razantnější… Dále následoval metodický postup – nejprve tření, poté roztírání, hnětení, tepání a nakonec chvění. A následně jaký mají dané techniky účinek.

Proč to někdy bolí?

Bolest svalů po masáži jsme brali jako něco, co k masáži patří. Když jsem topoprvé zažila na sobě, připadala jsem si, že mě někdo zmlátil baseballovou pálkou. V té době jsem dělala v kanceláři a měla přetížené šíjové svaly. Moje ségra mě vzala pěkně od podlahy a nešetřila mě. Druhý den jsem se nemohla pohnout.

„To se po masáži stává“ řekla mi ségra. Jo, tohle nám na kurzu říkali taky.

Bylo to pár týdnů po absolvování masérského rekvalifikačního kurzu. Na dalších kurzech jsem hned lektorům kladla všetečné otázky: „Jak to, že někdy po masáži přijde bolest svalů a jindy ne?“. Odpovědi byly různé a žádná z nich mě neuspokojila. Udělala jsem si vlastní závěr – prostě, někdy se to stává.

V průběhu dalších let jsem vypozorovala, že někteří lidé mají svaly „jako bláto“, někteří jako „kámen“. Mezi tím je ještě široká škála dalšího materiálu. Všimla jsem si, že s těmi, co mají svaly „jako bláto“, tj. měkké, je málo práce.

Nemusím moc tlačit a měknou pod rukama jako těsto na cukroví. Čím více a čím déle je hnětete, tím jsou měkčí a poddajnější. Po masáži jim bývá dobře, ale v dlouhodobém horizontu se po uvolnění svalů jejich stav spíše zhoršuje. Jsou to klienti s chronickou bolestí zad.

Nesnášeli moc velký tlak a právě po silnější masáži si často stěžovali, že druhý den svaly bolí. Začala jsem tedy volit jemnější a plošnější hmaty. Přestala jsem tolik „vstupovat“ do svalů a volila spíše techniky na podporu svalového napětí.

Na „kameňáky“ tohle naopak neplatilo. Svaly měkly jen pomalu a zřídka. Musela jsem sáhnout po účinných nástrojích – lokty, baňky, akupresurní body. Pro ty nejhorší (u kterých mě bolely i lokty a oni ještě chtěli přitlačit!) jsem měla v záloze vizitku na kamaráda Honzu.

Při první masáži „kameňáka“ jsem měla pocit, že jsem uvolnila jen pár centimetrů svaloviny pod kůží. Hlouběji zůstával beton. Následovala otázka klienta, jestli bude muset přijít ještě jednou. Dodnes se tomu musím smát. Ten pán ke mě chodil ještě několik let dvakrát za měsíc (v té době jsem Honzu ještě neznala :-)). Nejlepší živá reklama, kterou jsem měla. Přivedl mi asi dvacet dalších klientů.

Kupodivu i u těchto ztuhlých lidí se občas objevovala bolest po masáži. Nechápala jsem proč? Vždyť jsou tak rozdílní a navíc při masáži jsem se ptávala, jestli moc netlačím :-).

Dnes už se klientů raději neptám

Postupem času jsem zjistila, že je jedno, jestli jsou svaly ve sníženém nebo zvýšeném svalovém napětí. Důležitý je individuální přiměřený tlak. Po několika letech jsem objevila úžasnou věc svých rukou – samy ví, jak moc mají tlačit.

Hodně mi v tom pomohl vědomý nácvik citlivosti rukou při lymfatických masážích a také nácvik citlivosti prstů při pulzové diagnostice. Nemohu opomenout ani důležitost znalosti topografické anatomie (tzn. vědět co se právě nachází pod mýma rukama).

Ruce jsou dokonce schopny cítit rozdílnost napětí tkání i přes médium, 
jako je facilitační míček nebo akupunkturní jehla.

Začala jsem věřit svým rukám a nechávám tlak na nich. Párkrát se mi ještě stalo, že bolest po masáži přišla. Bylo to však mojí nedůvěrou. Ptala jsem se totiž klientů, jestli netlačím moc (když se mi právě zdálo, že už je to tak lehce za hranicí). Někteří řekli, že ne a že můžu klidně ještě přitlačit.

Myslím, že v tom bylo jen trochu ješitnosti, aby nedali najevo, že nejsou dost hrdinové. Přestala jsem se tedy ptát. Pokud se zeptám, je to spíše řečnická otázka :-). Tlak nechávám na svých rukou a plně jim důvěřuji. Od té doby se mi už nestalo, že by klienta po masáži bolely svaly.

Umění nebo dar?

Když já sama jsem na masáži, vždycky jsem vděčná za maséra, který má tuto schopnost. Pár lidí (a není jich zas tak mnoho) to má jako dar od Boha. Nemusí se to učit. Musí jen mít ve své ruce důvěru a nekazit jim to hlavou :-). Nepatříte-li k těm šťastlivcům, nezoufejte! Dá se to naučit. Já to také nedostala darem, ale získala svojí praxí. A věřte mi, stojí to za to!