Terapeut v rodině není za trest!

Když jsem v roce 1996 absolvovala základní masérský kurz, najednou se v mém okolí začala objevovat spousta lidí, které něco bolelo. Byla jsem ráda, protože v začátcích je potřeba trénovat a trénovat. Mé masérské modely neodradilo ani to, že jsem si udělala živnost a začala účtovat peníze.

Natolik mě tento obor pohltil, že jsem se po čtyřech letech „masáží na vedlejšák“ rozhodla, že odejdu z teplého místečka v kanceláři a vystuduji denním studiem fyzioterapii. Popravdě jsem moc nevěděla, co vše fyzioterapie obnáší, ale bylo to úžasné. Najednou jsem zjistila, že masírování nestačí a při chronických obtížích pohybového aparátu je potřeba i cvičit. To jsem už ale za své klienty dělat nemohla a tak jsem je přesvědčovala o tom, že pro sebe musí také něco dělat sami.

To mám všechno oddřít sama?

Klienti byli vzorní. To se ale nedalo říct o rodinných příslušnících. Vnucovala jsem své rady a názory tak urputně, že jsem málem přestala své blízké a milované masírovat. Mě nebavilo to, že tvrdá práce byla jen na mě a oni si leželi na masérském stole. Je zase nebavily ty moje řeči kolem. Trvalo to několik let. Přestala jsem radit, ale měla jsem pocit, že jen masáže nepomůžou a byla jsem z toho otrávená. Chtěla jsem pro ně to nejlepší a divila se tomu, že oni to tak nevidí.

Po několika letech začala moje maminka chodit k terapeutovi, který ji nejen dobře namasíroval, ale promluvil jí i do duše. Najednou začala přicházet s tím, o čem jsem já mluvila už před lety… Od něj to však mělo jakousi větší váhu. Mrzelo mě to, žárlila jsem, ale časem jsem si na to zvykla. Nejdůležitější bylo, že pro sebe máma něco dělala a mělo to skvělé výsledky.

Au, proč to tak bolí?

Po několika dalších letech jsem vystudovala Tradiční čínskou medicínu a začala píchat jehličky. Můj muž čínskou medicínu také studoval, dokonce dříve než já, a tak jsem se těšila, že se můžeme „opíchat“ vzájemně. Po pár pokusech jsem to vzdala. Mě od něj akupunktura neskutečně bolela a jeho ode mě také. Nechápala jsem proč, ale pak mi to docvaklo! Rodinu a přátelé nemáme léčit, ať chceme nebo ne, tak to prostě nefunguje.

„My sami jsme ti, kteří jsme zodpovědní za své zdraví a za to, jak nám je. „

Můžeme jim dát milující dotek a lásku (nejlépe tu bez podmínek), ale nesnažme se je zachránit a také nespoléhejme na to, že někdo bude zachraňovat nás. My sami jsme ti, kteří jsme zodpovědní za své zdraví a za to, jak nám je. Dlouho jsem se snažila tento fakt ignorovat nebo popřít, ale prostě je to tak. Není to moudro z mé hlavy, slyšela jsem tuhle důležitou informaci před více než deseti lety, ale nějak jsem tomu nechtěla věřit. Musela jsem si to vyzkoušet na vlastní kůži.

Dnes už nepochybuji a pokud chci někomu z blízkých, příbuzných či přátel pomoci, nabídnu se, ale nevnucuji. Mnohem raději využívají masáž než jehličky. Vím, že často by akupunktura byla účinnější a rychlejší, nikoho ale nepřemlouvám a s láskou jim masáž udělám. Rozhodnutí nechávám na nich.

„Své umění a rady nabízím, ale nevnucuji.“

Také nejste doma prorokem?

A jak to máte doma vy? Zažili jste něco podobného a máte podobnou zkušenost? Nebo je to u vás úplně jinak? Sdílejte s ostatními svou zkušenost v komentářích na příspěvek.