Co mi dal týden ve tmě?

Méně spěchu, více vnímání těla a nové terapeutické objevy

O zimním slunovratu jsem se rozhodla na sedm dní úplně zmizet z běžného světa. Bez telefonu, světla, práce i každodenního shonu jsem odjela na pobyt ve tmě. Chtěla jsem si odpočinout, zklidnit mysl a dopřát prostor sama sobě. Netušila jsem ale, kolik nových poznatků si odtud jako fyzioterapeutka přivezu. Pobyt ve tmě mi potvrdil mnoho věcí, které dnes učím své klienty, přinesl nové terapeutické objevy a dokonce inspiroval vznik nové sestavy Míčkování. Ráda bych se s vámi podělila o to, co mi tento týden dal a jak ovlivnil nejen můj osobní život, ale i mou práci.

Jak to celé začalo

O pobytu ve tmě jsem poprvé slyšela asi před sedmi lety. Vyprávěla mi o něm jedna moje klientka, která ke mně chodila na masáže. Sama si tímto pobytem prošla a později mi poslala odkaz na svůj blog, kde popsala, co jí tahle zkušenost přinesla.

Pamatuji si, že pro ni byl pobyt ve tmě především cestou k uvědomění. Pomohl jí zastavit se, přehodnotit, co od života opravdu chce, a najít odvahu žít víc podle sebe než podle očekávání druhých. Tehdy mě to zaujalo, ale sama jsem ještě necítila potřebu něco podobného zažít. Myšlenka na pobyt ve tmě byla něčím, co jsem ve svém životě hodlala vyzkoušet.

Když jsem se nyní, po několika letech, rozhodla odjet na týden do tmy, nešla jsem tam hledat velké životní odpovědi ani duchovní prožitky. Byla jsem hlavně zvědavá. Chtěla jsem poznat, jaké to je být sama se sebou, bez světla a bez každodenních podnětů. Jako fyzioterapeutku mě lákalo dopřát svému tělu čas, rozcvičit bolavá místa, vnímat ho jinak než v běžném pracovním tempu a zjistit, co mi tahle zkušenost přinese.

Největší zjištění? Jak moc jsme každý den rozptýlení

Ve tmě jsem si uvědomila jednu překvapivou věc. Nepotřebujeme neustále něco dělat, číst nebo poslouchat. V běžném životě jsme obklopeni informacemi, telefony, sociálními sítěmi i množstvím povinností. Často přeskakujeme z jedné věci na druhou a ani si neuvědomujeme, kolik energie nás to stojí.

Když všechny tyto podněty zmizely, najednou zbyl prostor jen pro mě a moje tělo. Právě tehdy jsem si uvědomila, jak moc nám dnešní svět bere schopnost být opravdu přítomní. Od té doby se vědomě snažím svůj život víc zpomalovat a nedávat pozornost všemu, co se kolem mě děje.

Co jsem si přivezla do běžného života

1. Méně věcí, více klidu

Po návratu jsem si začala ještě víc uvědomovat, že ke spokojenosti nepotřebuji tolik věcí ani neustálou aktivitu. Čím méně zbytečností kolem sebe mám, tím větší klid cítím. A platí to nejen pro věci, ale i pro množství úkolů a informací.

2. Spánek jako základ zdraví

Jedním z nejsilnějších uvědomění byl pro mě spánek. Věděla jsem to už dřív, ale pobyt ve tmě mi jeho význam ještě více potvrdil. Díky dalším informacím, které jsem tam získala, jsem si znovu připomněla, jak zásadně kvalitní spánek ovlivňuje naši psychiku, imunitu i regeneraci. Je to čistá regenerace a měla by probíhat od soumraku do úsvitu. Dnes jdu bez výčitek spát ve chvíli, kdy jsem unavená, protože vím, že právě odpočinek je základem zdraví.

3. Více pobytu venku

Silně ve mně zůstala také potřeba trávit více času venku – na denním světle a čerstvém vzduchu. Nemusí to být sportovní výkon. Stačí obyčejná procházka, práce na zahradě nebo cesta pěšky místo auta. I drobné změny dokážou udělat velký rozdíl.

4. Méně povinností, více prostoru

Aby ale člověk mohl opravdu zpomalit, potřebuje si na to vytvořit prostor. Postupně se proto učím omezovat zbytečné povinnosti, méně se honit a neplnit každý den od rána do večera. Právě klidnější životní rytmus je jedním z největších darů, které jsem si z pobytu ve tmě odnesla.

Co mi ukázalo moje vlastní tělo

Do tmy jsem odjížděla s tím, že bych chtěla svému tělu dopřát čas. Už delší dobu jsem řešila bolesti hrudní páteře, zad i potíže související se žlučníkem. Doufala jsem, že bez každodenního shonu budu mít konečně prostor své tělo opravdu poslouchat. A právě to se stalo.

Druhý nebo třetí den mě začalo bolet SI skloubení. Z vlastní praxe vím, že místo, kde bolest cítíme, často nebývá skutečnou příčinou problému. Automaticky jsem proto předpokládala, že blokáda bude v oblasti hrudní páteře, protože tam ji u klientů nacházím velmi často.

Když jsem se ale začala pomalu rozhýbávat a měla dostatek času vnímat každý pohyb, zjistila jsem něco překvapivého. Skutečná blokáda byla jen o kousek vedle, v přechodu mezi bederní páteří a křížovou kostí.

Byl to pro mě velký terapeutický „aha moment“. Uvědomila jsem si, že blokáda, která souvisí s nestabilitou, se může nacházet mnohem blíž bolestivému místu, než jsem si dosud myslela. Kdybych na sebe neměla tolik času a nebyla úplně bez vyrušování, možná bych na tento poznatek vůbec nepřišla.

Právě tento objev byl pro mě jako fyzioterapeutku jedním z největších přínosů celého pobytu.

Jak jsem ve tmě používala Míčkování

Míčkování bylo součástí téměř každého dne. Díky tomu, že jsem nikam nespěchala, jsem mohla svému tělu naslouchat mnohem víc než doma.

Pracovala jsem hlavně s hrudní páteří a horními končetinami, kde jsem cítila napětí. Znovu se mi potvrdilo, že tělo nejlépe reaguje na jemnost, trpělivost a dostatek času.

Postupně jsem začala zkoušet také velmi jemnou automasáž břicha. Bez plánu, jen podle toho, co mi tělo samo napovídalo. Právě tady se začala rodit nová sestava Míčkování, která mě překvapila svými účinky.

Jak vznikla sestava Míčkování břicha

Automasáž břicha nevznikla podle předem připraveného plánu. Rodila se úplně přirozeně, den po dni, podle toho, co mi moje tělo samo ukazovalo.

Postupně jsem zkoušela různé jemné pohyby a pozorovala, jak na ně tělo reaguje. Překvapilo mě, jak výrazný účinek mohou mít i velmi malé změny. Znovu se mi potvrdilo, že někdy opravdu platí, že méně znamená více.

Právě díky tomuto týdnu vznikla sestava Míčkování břicha, kterou dnes využívám i ve své praxi. Její základy nevznikly v učebnici ani na kurzu, ale díky času, klidu a pozornému naslouchání vlastnímu tělu. Z těchto zkušeností dnes čerpám při svých terapiích, kurzech i webinářích, kde vás učím, jak pomocí jemného Míčkování podpořit přirozenou regeneraci těla.

Ve tmě jsem si potvrdila jednu důležitou věc

Když se dnes za pobytem ve tmě ohlédnu, neberu ho jako týden bez světla. Byl to týden, který mi připomněl, že naše tělo není potřeba neustále „opravovat“. Často mu stačí dát prostor, zklidnit se a začít mu opravdu naslouchat.

Stejný princip dnes přenáším i do své práce. Věřím, že jemnost, trpělivost a respekt k vlastnímu tělu mohou mít mnohdy větší sílu než tlak na rychlé výsledky.

Pobyt ve tmě pro mě nebyl jen osobním zážitkem ale stal se pro mě inspirací, která ovlivňuje způsob, jak dnes přemýšlím o terapii i o péči o vlastní zdraví.

Doporučila bych pobyt ve tmě?

Určitě ano. Ne proto, že by člověk musel hledat velké životní odpovědi nebo prožít něco mimořádného. Ale hlavně, že je to jedinečná příležitost na chvíli vystoupit z každodenního shonu a opravdu naslouchat sám sobě.

Každý si z pobytu odnese něco jiného. Někdo zklidnění, jiný nový pohled na svůj život a někdo, stejně jako já, cenné poznatky o fungování vlastního těla.

Pokud vás téma pobytu ve tmě zaujalo, ráda doporučím Simonu Nešpor z Tmajáku, u které jsem svůj týden ve tmě absolvovala. Celý pobyt byl velmi citlivě připravený, od prvního setkání až po návrat zpět do běžného života. Díky jejímu laskavému přístupu jsem se po celou dobu cítila v bezpečí a mohla se plně soustředit na to, proč jsem do tmy přijela.

A jestli bych do tmy jela znovu? Ano a bez váhání. Protože někdy právě tehdy, když kolem nás není vůbec nic vidět, začneme nejlépe vnímat sami sebe.

A co vy? Dokázali byste si představit týden bez telefonu, světla a všech každodenních podnětů? Co myslíte, co by vám takový pobyt ukázal?

Pokud vás moje zkušenost inspirovala a chcete se dozvědět více o Míčkování, zvu vás na můj web. Najdete tam zdarma e-book ke stažení i webináře, ve kterých sdílím další tipy, návody a zkušenosti z praxe. Možná právě tam objevíte další cestu k tomu, jak lépe porozumět svému tělu.